Zkoumám, jak se historická architektura přizpůsobuje potřebám současné společnosti a jak reflektuje její obyvatele. Hledám nesourodost, bizarní detaily, necitlivé zásahy a ledabylost. Avšak všechny tyto negativní prvky v sobě mohou mít i skrytý půvab, jenž utváří příznačný charakter Prahy, který se snažím nalézt a zachytit. Hledám krásu, ošklivost, ale i krásu v ošklivosti.

S nadsázkou představuji několik negativních spojitostí z veřejného prostoru, které by měly být divákovi důvěrně známé a vyvolávat v něm otázky, zda je to tak v pořádku. Tyto nesourodé vztahy se však odehrávají na vázách. Koncentruji nešťastné detaily z architektury na archetyp antické vázy, jakožto honosný vzor krásy, kterému se po celá staletí snažíme přiblížit, nebo se vůči němu vymezit. Jedná se o jistou bizarnost, mozek se probudí, něco není v pořádku – váza není jen krásná věc, do které dáte květiny, stává se objektem a je spojená s dalšími předměty, které se běžně s vázou neslučují.

foto: Anna Pleslová